Vzpomínání (s tříhodinovým bonusem)

Téma dnešního článku jsem dlouho nosil v hlavě. Vybavil se mi zvuk vrzajících dřevěných schodů, po kterých jsem tiše našlapoval, když mi bylo deset. Jako bych pořád cítil tu jemnou levandulovou vůni. Jako bych znova zaslechl to roztomile melodické vrzání dveří u šatní skříně. A pak to hlavní. Laskavá a dobrosrdečná žena. Moje babička.
Tahle byla třebovská. Opravdová, pohádková. Fantastická. :)



Jezdila k nám jednou týdně, zpravidla ve středu. Když jsem byl větší a neměl zrovna hodinu kytary v hudebce, běžel jsem honem na starou dráhu (tak se říkalo vlakové zastávce Ústí nad Orlicí – město), abych bábinku doprovodil na sídliště. Vzpomínám na její zástěru, vždy čistě vypranou a vyžehlenou. Vzpomínám na babiččinu hnědou kabelku, ze které vždycky vytáhla malou sladkost. Vzpomínám na chvíle, kdy nás chodila hlídat. 

"Babi, já si na chvíli zalezu k tobě do pelíšku, jo?", vlítnul jsem do našeho obýváku hned po probuzení. "Babi, povídej mi o Pérákovi", žadonil jsem asi po sto padesáté. Historku z babiččina dětství jsem znal nazpaměť, a přesto jsem se pokaždé bál.

Návštěvy u babičky v České Třebové byly velkým svátkem. Železnice jako na dlani, vydržel jsem u okna dlouho pozorovat vlaky. Lampa pouličního osvětlení připevněná na dům nad oknem babiččiny světničky, mě magicky přitahovala. Zimní návštěvy proto měly zvláštní poetiku. Brzy se stmívalo a padající sněhové vločky v bílé, studené záři té lampy mě hypnotizovaly. Světla z vlakového nádraží, doléhající nesrozumitelná ozvěna drážního rozhlasu, babiččin jablečný koláč, čerstvě upečený v remosce, stařičké rádio Carioca, které svítilo lahvově zelenou barvou – to všechno neodmyslitelně patří k vzpomínkám na ženu, která to v životě neměla snadné. Osud ji nachystal hodně trápení. Přesto byla nejvlídnějším člověkem, kterého jsem v životě poznal. 


Babička o vánocích v Ústí v roce 2003


Všechno se teď přede mnou zhmotňuje a já jsem zase tím malým klukem. Raduju se. Naši mi právě řekli, že o letních prázdninách budu u babičky celý týden! V třebovském království Pod Jelenicí bylo přece tolik věcí, které jsem musel prozkoumat. Rád jsem s babičkou chodil na půdu. Tolik pokladů jsem nikdy neviděl. Sám jsem se tam ale bál. O prázdninách každý večer z půdy donesla 3 temně červené matrace a připravila mi pohodlné lože s ohromnou péřovou duchnou přímo před černobílou televizí s velkou obrazovkou. To bylo něco! 

Tohle doma nebylo. Televize večer není pro děti! A teď jsem ležel v pelechu a mohl klíďo píďo sledovat Aktuality. Žůžo! Babička mezitím zatáhla závěs a oddělila kuchyňský kout, kde se svítilo, od obývacího prostoru. Něco připravovala na druhý den... V televizi právě začal jakýsi sovětský film a já měl oči na stopkách. Děsně mě to bavilo. Atmosféra filmu mě celého okamžitě vcucla a připadalo mi, jako bych byl uprostřed děje. Vlastně jsem nikdy před tím žádný film pro dospěláky neviděl. Asi po dvaceti minutách babička televizi vypnula a řekla: "Je čas jít spát, Davídku." Ani mě nenapadlo protestovat. Tak kouzelně to uměla říct. Usínal jsem a nořil se zpátky do zimní atmosféry onoho ruského velkoměsta. Bylo horké léto a otevřeným oknem do pokoje přilétaly zvuky třebovského nádraží s čím dál větší ozvěnou....


Zimní Česká Třebová, foto Jan Prax

Od té doby čas mnohokrát trhl oponou. Nikdy nedokoukaný film se mi párkrát vybavil. Přál jsem si ho vidět znovu. A celý. Jenže jsem neměl ani páru, jak na to. Dokonce jsem si chvílema pohrával s myšlenkou, že to všechno byl jen sen a žádný takový film neexistuje. Připadalo mi to, jako fantazie malého kluka plného dojmů z prázdninového dobrodružství v novém prostředí.

Asi před třemi lety se na světlo dostaly malinkaté střípky. V názvu filmu se přece mluvilo o správné koupeli. Taky tam bylo něco s osudem. Sláva, stopa! Chvíle googlování a byl jsem doma. Film se jmenuje Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel. Teď už bylo snadné ho dohledat.

Československá televize v osmdesátých letech vysílala sovětský snímek v českém znění. To jsem nenašel, ale existuje docela kvalitní verze s českými titulky. Nadšený jsem se na film po třiceti letech podíval. Nebudu nic prozrazovat. Taky je jasné, že jsem hodně zaujatý divák. Mám toho s filmem tolik spojeného... Vyprávění má velmi pomalé tempo a film trvá 3 (tři) hodiny! Chci se teď s vámi podělit o snímek, který má pro mě zvláštní význam. Bude mě zajímat, co si myslíte. Napište mi o tom, prosím. Film tady sdílím výhradně pro studijní účely, ačkoliv nemám žádná práva autorů ani výrobce. (Snad za to nepůjdu do vězení.) Teď už se ale pohodlně usaďte. Promítání právě začíná. Příjemnou zábavu. :)


Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel




Komentáře

Oblíbené

Nádherný letní den 7. 7. 2007

Dopis Ježíškovi